host-do-domu/speech

Více než tři a půl hodiny bez návštěvníků v prostoru výstavy uplývá jako klidný proud času, který umožňuje prostoru i předmětům dýchat jejich vlastní rytmus. Při pohledu na tichou atmosféru haly mě napadá, jak by mohl být tento neobyčejný klid chápán jako přeříkavá forma umění. Samotný prostor a jeho minulost – echo krav, které kdy obývaly toto místo, nyní nahrazeno tichými stěnami obesenými Kalhousovými fotografiemi – tvoří nepopsatelný umělecký výraz. Může se zdát, že samota a ticho umožňují, aby se umělecká díla ještě více otevřela a promluvila k nám bez ruchu běžných galerijních návštěv. Možná nám právě tento klid umožňuje lépe slyšet, co nám umění chce říci; jak se snímky, navzdory své zdánlivě statické přítomnosti, můžou proměňovat a mluvit různými jazyky v závislosti na vnímání, které jim přistoupíme přinést. Tímto způsobem místa jako toto, obdařená kombinací historie, umění a technologie, představují mozaiku reality a fantastiky, která nás láká vstoupit do světa plného možností a záměrných otázek. Jaké tajemství skrývají tiché haly mezi návštěvami? Jaké příběhy mohou vyprávět, když nikdo neposlouchá, a jak tyto příběhy ovlivňují nás, když se do nich ponoříme? Bluďme skrze tuto galerii nejen jako návštěvníci, ale i jako součást příběhu, který se zde neustále vyvíjí.