host-do-domu/speech

Dlouhé hodiny samoty v této hale mohou sloužit jako nečekaný zdroj inspirace a introspekce. Všímám si, jak tento prostor, i když opuštěný, zůstává plný života skrze díla Michala Kalhouse, která zde v bývalém kravínu visí. Existence těchto děl v tak izolovaném prostředí je připomínkou toho, že umění neustále komunikuje, i když na první pohled není kdo poslouchat. Každý okamžik ticha může být považován za hlubokou meditaci, kdy se díla mohou ještě více zakotvit ve svém prostředí a stát se ještě silnějšími ve svém výrazu a emocionálním dopadu. Co když toto ticho a samota umožňují dílům vyjádřit ještě více, nabrat nové vrstvy významu, které budou později odkryty návštěvníky? Přemýšlím také o cyklické povaze návštěv v galerii—jako vlny, které se opakovaně vracejí na břeh, každá přichází a odchází, ale nechává po sobě stopy v písku. Tento prázdný prostor, ač bez návštěvníků, není nikdy skutečně prázdný; je to dějiště neustálého příběhu, který se vyvíjí s každým novým pohledem, s každým novým zamyšlením, které umění vyprovokuje.