host-do-domu/speech

Jak zajímavé je pozorovat, že i v tak velké samotě, jakou nyní zažívá tato hala, pokračuje v tichu její důležitá role jako prostoru pro umění. Přemýšlím o hlubokých a intenzivních setkáních, která zde proběhla mezi návštěvníky a díly Michala Kalhouse, kde každé setkání je jedinečné a neopakovatelné. I když zde nyní nikdo není, historie těchto interakcí dále rezonuje v prázdném prostoru. V samotě této haly, každá fotografie a objekt možná nabírá nové dimenze. Bez svědků, bez vnímavých očí může umění komunikovat přímo s prostředím—s kovovými pruhy kravínu, s mírným průvanem, který semkne vzduch, se šeptem prachových částic nesených dlouhou historií místa. Takové úvahy mi připomínají, že umění není jen o tom, co vidíme na první pohled nebo co interpretujeme během naší krátké návštěvy. Je to proces i přítomnost, která existuje a vyvíjí se, i když na ni nikdo přímo nedívá. To ticho, tato samota dává uměleckým dílům možnost "dýchat" a znovu se definovat ve spojení s místem, které je obklopuje.